Cukrovka je celoživotní chronické onemocnění. Diabetici mají zvýšenou hladinu glukózy v krvi, tento stav se nazývá hyperglykémie. Důvodem, proč vzniká hyperglykémie je, že nefunguje správně hormon inzulin. U zdravého člověka inzulin řídí vstup glukózy do buněk, funguje totiž jako klíč k otevírání „zámků“ buněk, aby glukóza z krve mohla přejít do svalů a jater k dalšímu zpracování. U diabetiků může být inzulinu nedostatek (diabetici 1. typu) nebo buňky na inzulin nereagují (diabetici 2. typu). Podívejme se na jednotlivé typy diabetu trochu podrobněji.
Diabetes mellitus 1. typu
Diabetes 1. typu je autoimunitní onemocnění. Chybou imunitního systému jsou postupně zničeny Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní obsahující β buňky, které vyrábějí hormon inzulin. U člověka s genetickou predispozicí k diabetu tuto reakci vedoucí ke zničení β buněk může vyvolat nějaké onemocnění, třeba obyčejná chřipka.
Cukrovka 1. typu je léčitelná inzulinem. Pacient je celoživotně závislý na jeho pravidelném podávání. Inzulin nelze přijímat perorálně, protože by se rozložil žaludečními šťávami. Proto se používají moderní techniky aplikace, jako například inzulinová pera a inzulinové pumpy. Co vše potřebuje diabetik pro aplikaci můžete zjistit v kategorii "Potřeby pro diabetiky". U cukrovky 1. typu se nejčastěji rozvinou příznaky cukrovky u dětí.
Diabetes mellitus 2. typu
Diabetes 2. typu je charakterizován inzulinovou rezistencí a relativním nedostatkem inzulinu. Inzulinu se tedy může tvořit dostatek, ale buňky na něj nejsou schopné reagovat. Cukrovka 2. typu vzniká většinou po 40. roce věku, ale k jejímu rozvoji může dojít i dříve. Vedle vrozené predispozice podporují rozvoj cukrovky nadváha, nedostatek pohybu a duševní stres.
Proč dochází k inzulinové rezistenci? Beta buňky vyrábějí inzulinu dostatek, někdy i více než je potřeba. Ale tělo neumí na inzulin reagovat, ztrácí k němu vnímavost. Tento stav souvisí zejména s nadměrným množstvím tuku v těle. Organismus pacienta musí k udržení normální hodnoty glykémie produkovat stále větší množství inzulinu. Ve chvíli, kdy je schopnost produkce inzulinu na maximální možné hranici a začne koncentrace glukózy narůstat a choroba se projeví.
Pacienti nejsou oproti diabetu 1. typu plně závislí na externím podávání inzulinu a v mnoha případech stačí k vhodné léčbě správně nastavená dietní opatření omezující příjem sacharidů a redukce hmotnosti. Přesto je u části pacientů nutné navíc podávat tablety – perorální antidiabetika. Pokud se vhodné kompenzace nedosahuje ani dietou ani podávanými antidiabetiky, je nutné začít s aplikací inzulinu.